Když jsem vloni na konci března vystoupil z letadla znovu na australské půdě, zaznamenal jsem v okolních davech lidí jistý znepokojivý klid. Právě jsem se vracel ze zrušeného Světového poháru v Portugalsku, kde ve vzduchu viselo nepatrné, leč nepopiratelné napětí smíšené s panikou, ale zdálo se, že s výstupem z letadla v Sydney zmizelo.

Měl jsem pocit, že já sám se něčeho obávám, jako kdybych žil o dva týdny napřed a dřív než kdokoli jiný už viděl, co má přijít.

Jako bych byl na Titaniku, sledoval blížící se ledovec a jediné, co jsem mohl dělat, bylo počkat na náraz.

Pro mě už to zvláštní rok byl. Po měsících trénování jsem se právě rozhodl vzít život do vlastních rukou a pohnout se směrem k celoživotnímu cíli. Vystěhoval jsem se ze svého domu a všechny věci roznesl po příbuzných, kteří mi na ně měli dohlédnout. Dost velká akce, ale stála za to a dala mi nejlepší možnost trénovat a pohybovat se ve společnosti jezdců jako Jack Moir.

Ale zčistajasna bylo všechno jinak, což si u mě vyžádalo značnou újmu na duši a přimělo mě klást si nespočet otázek, zejména „co teď“?”

Připadalo mi, že jsem byl přinucen odejít do ústraní, bez jakéhokoli náznaku brzkého návratu, spolu s pocitem ztracené identity.

Ať jsem se ho sebevíc snažil setřást a vytáhnout se zpět na vrchol, kde jsem byl, když jsem odjížděl do Portugalska, prostě mi to nešlo.

Nakonec jsem po příletu zpět do Austrálie došel k závěru, že opustím své nově nalezené působiště v Newcastlu a vrátím se domů do Victorie, abych byl s rodinou a pokusil se to celé pochopit.

Ani po návratu domů jsem se nemohl zbavit svého vnitřního dialogu, v hlavě mi bez přestání vířily otázky. “Co teď bude? Kde budu žít? Jak dlouho to potrvá?”

Byl jsem v neustálém stavu strachu, který nakonec ochromoval mou radost a způsob bytí.

Věděl jsem, že se v mém myšlení a pohledu na situaci musí něco dramaticky změnit, takže jsem udělal to, co by v této situaci měl udělat každý - rozhodl jsme se zaměřit na věci, které jsou v mé moci a které mě těší a zároveň vytěsnit věci, které na mě mají negativní vliv.

Hned následující den po návratu z Evropy jsem nabalil auto zásobami na týden, odstranil všechny aplikace sociálních médií a zamířil na místo, pro které má moje srdce slabost - Mt. Buffalo.

Když jsem se ocitl na úpatí hory, moje nálada se začala zvedat téměř okamžitě, jako by se veškerý ten hluk kolem mě začal měnit ze zoufalého křiku paniky na jemný šepot naděje.

Bylo to skoro jako kdybych najednou ztlumil všechny negativní vnější síly, které na mě působily, a já získal čas a jasno na to, abych se zastavil, nadechl a podíval se na to v širších souvislostech, spolu s novými příležitostmi, které se právě naskytly.

Nenapadlo mě, že by se mé myšlení mohlo obrátit tak rychle, ale jsem moc vděčný, že se to stalo. Nevidím to tak, že bych něco ztratil, spíš jsem mnohem víc získal. Soustředit se na pozitiva a odhodit všechny negativní emoce může ve vaší mysli změnit vše.

Po týdnu úplné samoty a hlubokých myšlenek se najednou objevila nová příležitost v podobě místa k bydlení a nového spolubydlícího. Tím místem se stalo Falls Creek a přítelem Joe McDonald.

Ačkoliv jsme si byli s Joem poměrně blízcí, po dvou a půl měsících značné izolace jsme si přece jen tak blízcí nebyli...

Co vyplynulo z oné 2,5měsíční doby, se dá pouze popsat jako životní změna ze všech správných důvodů. Čas nejistoty a strachu jsme proměnili na bezvýhradní čas na život.

Zdálo se, že jsme dokonale zatřásli věcmi příštími, počínaje objevováním nedotčených míst až k setkáním s novými, podobně smýšlejícími lidmi.

Měl jsem tehdy dost štěstí a potkal svého starého kamaráda Jarryda Sinclaira. Za ty roky jsme měli hodně společných přátel, ale v užším kontaktu jsme nebývali. Věděl jsem, že má co dočinění se světem médii a on věděl, že jsem se ježděním na kole propracoval na dobré místo. Rozhodl se proto oslovit mě s myšlenkou spolupráce na mediálním projektu.

Znal jsem některé z Jarrydových minulých prací a úroveň, na níž funguje, takže jsem po příležitosti skočil a začalo plánování.

Kromě toho jsem byl prostřednictvím společných známých představen Rileymu Mathewsovi, lyžaři z Falls Creek, který za normálních okolností jezdí za zimou stejně jako já za létem.

Když zjistil, že to momentálně není možné, rozhodl se věnovat fotografii, a postupně se stal chybějícím dílkem naší skládačky.

Jakmile jsme měli složený tým a koncept, jak nafilmovat tři různá kola SCOTT na třech různých místech, vzdálených od sebe 100 km, nastal čas vydat se na cestu. Ale kam nejdřív?

To bylo nasnadě, zpátky tam, kam mě série zvláštních událostí zavedla hned v úvodu, na Mt. Buffalo.

Nemohl jsem si pomoct, abych nezavzpomínal, jak jsem tu byl na počátku pandemie a jak se věci od té doby dramaticky změnily. Tenkrát jsem nevěděl, co přijde, cítil jsem se ztracený a teď se vrhám po hlavě do svého zatím největšího mediálního projektu spolu se dvěma neuvěřitelnými lidmi. Jaký neskutečný pocit!

První ze tří kol jsme natočili SCOTT Addict RC, jedno z nejhezčích silničních kol, jaké jsem kdy viděl, nemluvě o tom, že jsem dostal šanci se na něm svézt.

Hned v úvodu filmování jsme si pohráli s různými metodami a novým nápadem, jak získat ty nejlepší záběry. Nakonec jsme objevili eso v rukávu. Připoutali jsme Jarryda do zadní části pickupu, upnuli ho do postroje na kitesurfing, vybavili gimbalem, za volant posadili Rileyho a povedlo se nám udělat ty nejparádnější cyklistické šoty, co znám.

Video se nám zdálo úplně neskutečné. Jako by to byla část videohry, nebo nějaká špičková produkce se stotisícovým rozpočtem - na pár chlapíků a auto to nebylo špatné!

Jakmile jsme měli stopáž hotovou, rozhodli jsme utábořit na noc nahoře na rohu (nejvyšší bod Mt. Buffalo). Vzhledem k tomu, že stále ještě trval částečný lockdown, nebyla tam kromě nás živá duše. Když jsme toho prvního úspěšného dne pozorovali západ slunce, visely v příjemně chladném horském vzduchu jen ryzí klid a ticho.

Téměř stejně rychle jak slunce zapadalo, jsme ho viděli znovu vycházet. Budíček ve 4 ráno a krátká procházka na vrchol hory, abychom zachytili to nepolapitelnou zlatou záři, za kterou by každý uznávaný filmař zaprodal svou babičku.

Jakmile byly záběry hotové a Jarryd s Rileym vysmátí, nadešel čas nafilmovat sjezd.

Opustili jsme styl „Jurského parku“ na Mt. Buffalo a za krátko dorazili do nové destinace na Mt. Mystic, která se tyčí nad malým turistickým městečkem Bright. Když jsem vyndával svůj nový SCOTT Gambler z auta, musel jsem se pousmát. To bude první downhil po několika měsících a navíc na úplně novém kole, které mi tvrdošíjně vštěpovalo vzrušení i nervozitu.

Zjistil jsem, že závodění a filmování jsou dvě velmi podobné věci, ačkoliv při filmování stačí být rychlý vždy jen 10 sekund, na rozdíl od 3 minut. Tím myslím, že těch 10 sekund musíte být perfektní, ale vzhledem k menšímu časovému oknu, ve kterém pracujete, se dokonalost očekává víc a nároky jsou přitom stejně velké.

Při natáčení prvního záběru jsem měl velké obavy a zároveň se těšil. Byl jsem nadšený že dělám, co dělám, ale trochu v nejistotě, která pramenila ze skutečnosti, že jsem už dlouho nejezdil a rozhodně ne na tomhle kole. Vyjel jsem asi 50 m za kluky, zhluboka se nadechl a čekal na povel. Jarryd zakřičel, že je ready a já se okamžitě rozjel dolů prudkým kamenitým úsekem a chlapce minul.

Když jsem zastavil, nervy a pochyby byly ty tam. Cítil jsem se hned úžasně, obavy rychle vystřídala jistota, tu navíc vzápětí posílil pohled dvou přihlížejících, kteří mě do té doby ještě nikdy při sjezdu neviděli a jejich nadšená reakce a údiv mě rázem nakoply tak, že jsem ještě přitlačil.

Den plynul, hodiny utíkaly jako minuty a vypadalo to, že ani hlad se nedostaví, navzdory tomu, že jsme nejedli už věčnost a celou dobu pracovali s maximálním vypětím.

Kolektivně jsme objevili onen proslulý stav flow a byli jsme v té chvíli tak soustředěni na dosažení daného cíle, že nic jiného nemělo takovou váhu, jakou bychom tomu za normálních okolností přikládali.

Myslím, že v takových situacích je důležité zastavit se, zamyslet se nad tím určitým okamžikem a uvědomit si, že to, vprostřed čeho se právě nacházíte, a co jste možná kdysi vnímali jako neuskutečnitelný sen, se nyní stalo každodenní realitou.

V takovém rozpoložení je důležité zůstat pokorný.

Druhý neuvěřitelný natáčecí den byl kompletně hotov, čímž nám zbývalo nafilmovat poslední bajk a přesunout se na zcela nové místo.

Spánek trval příliš krátce a už jsme zase v autech a s východem slunce o závod se blížíme k vrcholům Falls Creek.

Nahoru se nám podařilo dostat dřív než slunce, cenou za to byl ale bohužel jen ledově ostrý vítr, který námi projel jako japonský nůž papírem.

Hupli jsme ke mně do auta a vymýšleli možnosti a plány, jak se se silným větrem a mizernou viditelností vypořádat. Rozhodli jsme se začít na trailu trochu níž a využít okolní kopce jako nepatrnou ochranu před zákeřným větrem. Jakmile jsme se ocitli z dosahu nepřízně počasí, místo získalo nový rozměr. Vítr a mlha se na vzdálenost několikaset metrů zcela přeměnily, z chladného nepřítele hatícího plány se najednou stal tvořivý pomocník a pánové se toho nemohli nabažit.

Mlhu jsme zkombinovali s okolní pustou krajinou a pořídili ty nejfilmovější záběry, které byste si mohli přát. Když se mlha začala vytrácet a ráno se pomalu přehouplo k poledni, usnesli jsme se, že si zasloužíme krátkého šlofíka, který se nakonec ukázal jako tříhodinový spánek na trávě v horkém slunci. Nutno podotknout, že v tu dobu jsme byli všichni už dost utahaní.

Probudili jsme se do mlhavé záře, pomalu se dali dohromady a všechno připravili na finální úpravy.

Vydali jsme se na Mt. Mackay, z jejíhož vrcholu můžete vidět na míle daleko přes údolí Kiewa i místa, kde jsme před tím natáčeli. Mt. Buffalo, Mystic i Falls Creek, všechny spočívaly nehybně na horizontu, když jsme pořizovaly poslední záběr a dokončovali tento vskutku úžasný projekt.

Tentokrát jsem pomyšlení na to, co bude dál, přijal radostně, s velkým nadšením a očekáváním. Byl mi dopřán čas, abych pouvažoval, co je pro mě skutečně důležité a získal motivaci o to usilovat.

S přechodem do nového roku se cítím jako bych se vezl na vlně setrvačnosti vytvořené za uplynulých 10 let. Všechno, s čím jsem se na své cestě setkal, to dobré i špatné, vzestupy i pády, neúspěchy i vítězství, lidé a kultura mě přivedlo až sem.

Takže co teď?

Budu dělat všechno, co je v lidských silách, aby se můj sen uskutečnil a já se stal nejlepším závodníkem světa. A k tomu bych chtěl inspirovat i ostatní.

Související produkty

• Video:  Jarryd Sinclair
• Foto: Jarryd Sinclair / Riley Matthews